Výběr plachty pro stavbu přístřešku.

Jedno z nejlepších řešení přenosného lehkého přístřešku jak pro táboření  tak i pro služební potřebu je použití plachty.  Dá se říct že přelom století postupně ukončil použití klasických masivních celt a společně s přechodem na uniformy ECWCS pomalu odzvání čas i pro vojenská ponča. Většina armád tak postupně přechází na jednoduché a  lehké nepromokavé plachty. Plachta má většinou tvar obdelníku v různých velikostech a většinou je vybavena po stranách a cípech oky pro její napnutí. V případě že má plachta větší rozměr tak mohou být oka všitá i podélně jejím středem, tak aby se dala jednodušeji postavit do přístřešku typu A.

Hojně se dnes také setkáváme s pojmem BASHA což v malajštině znamená úkryt či chata. Toto pojmenování pro víceúčelovou nepromokavou plachtu se vžilo díky jednotkám Malajských skautů SAS kteří tuto část výstroje začali standardně využívat již v padesátých letech

Velikost plachty

V případě že potřebujeme plachtu pro jednoho člověka a upřednostníme  lehkost a skladnost před pohodlím, bude nám stačit plachta o rozměru cca 1,5 x 2,5 metru. Toto je ideální malá plachta pro přespání jedné osoby společně s vybavením. Délka 2,5 metru nám skýtá dost prostoru pro ukrytí materiálu ale také nám dovolí uzavřít přístřešek před nežádoucími vlivy počasí.

Větší plachty které se pohybují kolem 3x3m pak pohodlně pojmou i tříčlený team s materiálem. Zde je výběr velikosti plachty na uživateli a jeho potřebách. Obecně však platí že větší plachta se nám lépe uzavírá před nepřítní počasí a v případě že plánujeme delší táboření na jednom místě, jistě uvítáme vyšší přístřešek se závětřím. Ke stavbě takového to přístřešku už potřebujeme plachtu minimálně 3×3 metru a větší.

Spojení plachet je také možnost ale na rozdíl od klasických celt, většina plachet není k tomuto určena a tak nám při jejich spojování mohou vznikat nežádoucí mezery které pustí vodu.

Konstrukce a materiál

Materiál plachty by měl být nepromokavý, dostatečně houževnatý ale přitom lehký a neměl by být hlučný. Výhodou pak může být třeba využití vazby RIP STOP která v případě roztržení plachty zamezí jejímu dalšímu párání. Odolnost a výdrž plachty určuje také kvalita zpracování kotevních ok. Osobně dávám přednost našitým okům z klasických popruhů před kovovými oky lisovanými do látky. Tato oka mají většinou menší tendence k vytrhnutí a lépe se s nimi pracuje při kolíkování či vypínání plachty.

Při nákupu doporučuji zkontrolovat konstrukční řešení těchto ok. V případě že je plachta větší je ideální aby byla oka v místě našití podšita buď plastem či zpevněná další vrstvou látky. Někteří výrobci lemují celou plachtu popruhem což dodá na pevnosti celé konstrukce ale navyšuje váhu. V případě že jsou oka našita i napříč středem plachty, je třeba aby byli švy řádně podlepeny, tak aby nám plachta neprosakovala. Ke každé plachtě by měl výrobce dodávat nepromokavý obal, do kterého případně uložíte mokrou, špinavou či namrzlou plachtu.

U plachty kterou vybíráte pro služební použití, je třeba ještě vybírat materiál který se neleskne, přirozeně svou barvou či kamuflážním potiskem splyne s okolím a v ideálním případě maskuje v IR spektru.

Správný maskovací vzor je téměř povinnost

Další výbava ke stavbě přístřešku

Prostředky ke stavbě přístřešku jsou opravdu individuální  a záleží na tom jak rychle chceme přístřešek složit či rozložit nebo jak dlouho hodláme bydlet. Asi nejlepším řešením především pro stavbu  je jedno delší gumolano na konci opatřené háky či karabinami. V případě ře máte vždy k dispozici alespoň 2 stromy tak si s gumolanem a sadou kolíků vystačíte úplně bohatě. Výhoda gumolana je i možnost jednoduchého a rychlého snížení či zvýšení přístřešku, což ocení především vojáci. V případě že stavím na zelené louce jsou lepší provázky s plastovou či kovovou brzdičkou a opět oblíbené kolíky. K tomu ještě musíme sehnat ideálně dva klacky ať máme přes co přístřešek šponovat (když pod nim zrona nemáme okop).

Kolíky jsou prakticky samostatnou kapitolou. Nejlevnější je nařezat si kolíky přímo v lese. Toto řešení primárně ocení klasičtí trempové ale v případě bojového nasazení je pravidelné řezání kolíků činnost navíc. Zde přijde vhod některý typ průmyslově vyráběných kolíků. Kdo však šetří může si svou sadu kolíků vyřezat jednou a nosit je sebou.

Výběr konstrukce kolíku je třeba přizpůsobit pravděpodobnému využití. Nejefektivnější při stavbě a vypínání plachty je využití kolíků z kovového L profilu. Takový kolík ideálně drží i v měkčích zeminách a dobře se s ním pracuje. Má však nevýhodu vyšší váhy, což může být dosti limitující faktor (Titan cca 14g). Zde přicházejí na řadu jehlové kolíky s háčkem, ať již z hliníku či super lehké a tenké z titanu (cca 6g/ ks). U těch nejlehčích titanových je však problém při kotvení přístřešku do měkké zeminy. Tenká jehlice prostě nemá dostatečný odpor oproti měkému materiálu. Úmyslně uvádíme váhu kolíků z Titanu, jelikož jsout to nejlehčí možné pené kolíky které současný trh nabízí.  V případě že se vám nechce do moderních vychytávek investovat, postačíte si bohatě s klubkem špagátu z hobby-marketu a nožem.

Stavba přístřešku

První při stavbě přístřešku je výběr místa. V ideálním případě suché a rovné místečko vymetené od bordelu. V případě že chcete stavět po vojensku tak ještě kryté jak ze strany (takže čím nižší tím lepší), tak ze vzduchu před pozorováním, přece jen moderní armády již běžně používají průzkupné drony již na stupni družstvo. Varianta přístřešku je dál odvislá od velikosti plachty a počasí při kterém ho budeme stavět. Níže přikládáme obrázek s výčtem nejšastěji stavěných typů přístřešků. V případě že čekéme opravdu nepřízeň počasí je dobrá přístřešek ještě obkopat cca 10-15 cm hlubokým kanálkem vyspádovaným směrem z kopce a zbylou blínou přihodit okraje plachy tak aby plachta nemohla podfukovat.